Láska jménem aerobik – od cvičení v jídelně až po mistryni světa

„Láska jménem aerobik“ je název knížky, kterou jsem během svého dětství přečetla 10x. Autorkou je Olga Šípková, legenda českého sportovního aerobiku, která jej posunula na další úroveň a stala se tak vzorem spousty mladých sportovců. Jedním z nich jsem byla i já.

Už od svých šesti let mě mamka brávala na své lekce aerobiku pro veřejnost, kde jsem cvičila s ostatními ženami. Dávala jsem do toho všechno. Tak moc mě to bavilo, že jsme pak společně s kamarádkami se stejným zájmem vyhledávaly všechny možné lekce, ať už jsme byly doma nebo na dovolené. Aerobik mě doslova pohltil.

Když mi bylo 10, jsem se dozvěděla od kamarádky, že se ve Vsetíně otevírá kroužek sportovního aerobiku. Skákala jsem radostí! Od té doby jsem tomu věnovala všechno. S holkami jsme byly sice amatérky, ale bavilo nás to. Několikrát týdně jsme trénovaly v ušmudlané jídelně hokejistů vsetínského stadionu, vymýšlely si sestavy na vystoupení pro město, zkrátka jsme pro to žily. Dostaly jsme se díky vsetínskému aerobiku na spousty hezkých akcí. Začala jsem si budovat obrovskou lásku k tomuto sportu a v duši snila, že se dostanu ještě mnohem dál.

Mé sny šly postupně krok za krokem. Chtěla jsem začít soutěžit. Doba ještě nebyla úplně internetová a navíc mi bylo 13 let, kdy jsem byla závislá na rodičích. Ti mě naštěstí plně podporovali a když jsem mamce řekla, že bych chtěla začít závodit, což ve Vsetíně nešlo, nelenila a sedla k počítači, kde našla aerobik klub ve Zlíně. Po domluvě s vedoucí oddílu jsme se s dvěma kamarádkami sebrali a začaly dojíždět do Zlína na tréninky.

Byla jsem šťastná. Po škole jsem spěchala na autobus do Zlína, ve kterém jsem psala úkoly, a vracela se unavená až večer. O víkendech opět tréninky nebo závody. Sice jsme první roky nedosáhly žádného významného umístění, ale měli jsme skvělou partu holek, bavilo nás to a já byla spokojená, že závodím.

Jak šel čas, tak se měnily i priority. Někdo chtěl stále cvičit, ale někdo se chtěl více věnovat škole či jiným aktivitám. Náš tým se rozpadnul a já přemýšlela, co dál. Začala jsem si uvědomovat hodnotu času, který trávím v autobuse pouhým přejížděním na tréninky, hodnotu peněz, které musím za každou cestu platit a co bych za ně mohla mít. Spolužáci chodili do hospody a já se k nim mohla přidat jen někdy na chvíli, a to ještě s batohem rovnou z tréninku. Pak jsem zase utíkala domů, ať se aspoň trošku vyspím před dalším sobotním tréninkem. Někteří lidi mívali poznámky, k čemu to je, když nemáme žádné výsledky…

Začala jsem vážně přemýšlet, že skončím a začnu hrát třeba florbal (!). Přitom já a kontaktní sporty vůbec nejdou k sobě. Naštěstí se mě tehdy rodiče kriticky zeptali, jestli to opravdu nechci ještě zkusit v jiném týmu, že já opravdu nejsem dobrý materiál na tento sport. Já jim naštěstí dala za pravdu. Tohle vnímám jako jedno ze svých klíčových rozhodnutí. (I když kdoví, třeba by ze mě byla jednou úspěšná florbalistka :-D).

Dostala jsem se do reprezentačního týmu holek, se kterými jsem začala trénovat. Tréninky tehdy nabyly úplně jiné dimenze. Měly jsme 2 trenérky a sem tam se u nás objevil někdo z jiného pohybového oboru jako doplnění. A co na tom, že když trénink někdy odpadnul, tak mi třeba nikdo nedal vědět a já tak ztratila celé odpoledne, které jsem mohla věnovat něčemu jinému… I přes to, že mě strašně mrzel ten ztracený čas i projeté peníze, které bych si mohla přispět na dres nebo školné, mě to neodradilo. Touha něco v aerobiku dokázat byla obrovská!

Jak šel čas, tak my jsme trénovaly a závodily a trénovaly a závodily…. Díky reprezentaci jsme se dostaly na evropské i světové šampionáty do Česka, Finska, Španělska na Martinique a do Austrálie.

V roce 2009 jsme byly nominované z 2. místa v českém poháru na mistrovství Evropy do Španělska. Tam jsme přijely s přáním dostat se „na bednu“. Po 1. kole nám spadla brada, když jsme se dozvěděly, že jsme první! Tohle absolutně nikdo nečekal. V aerobiku, jakožto estetickém sportu, většinou platí, že se pořadí ve fitness týmech moc nemění. Ale tady se tak stalo. Nemohly jsme tomu uvěřit.

Naše trenérky v tomto roce vsadily samy na sebe. Sestavu jsme vytvořily svépomocí bez dalších choreografů, které jsme v minulých letech platily. Díky tomu se stala originální a zcela odlišná od ostatních. Naše choreografie s názvem Růžový panter rozhodčí přesvědčila natolik, že jsme se staly nejen mistryně Evropy, ale o půl roku později i mistryně světa!

Nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy jsme stály na stupních vítězů a hrála česká hymna.

Snažila jsem se ten moment co nejvíce vychutnat. V hlavě se vám v tu chvíli honí všechno možné a přemítáte si celou svou cestu. To největší uvědomění ovšem přijde zpravidla až za delší dobu.

Má reprezentace aerobiku týmů skončila po světovém šampionátu v Austrálii v roce 2011. Věděla jsem, že jsme s holkami dosáhly toho nejlepšího výsledku, co lze, a mohly bychom ho jen opakovat. Navíc jsem byla ve druháku na výšce, kdy jsem se rozhodla se dostat se na Erasmus do zahraničí. A to by s tréninky už skloubit nešlo.

Tato cesta je pro mě úkazem toho, že když má člověk sny, píli a trpělivost a odhodlání, dokáže vše, co si bude přát.

Když si vzpomenu na ty časy, kdy jsem byla šťastná, že vůbec můžu začít někde trénovat, nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu stát na stupni vítězů na světovém šampionátu.

Dodnes cítím obrovskou vděčnost za to, že jsem měla tu příležitost a podporu v mých nejbližších. Protože bez nich bych se nedostala tam, kde jsem.

Uvědomila jsem si, že nejdůležitější pro mě bylo to, že mě aerobik opravdu bavil. Nevybrala jsem si tento sport proto, že jsem chtěla dosáhnout úspěchu. Vybrala jsem si ho proto, že po každém tréninku jsem byla plná energie z toho, jak se dá krásně zkombinovat taneční pohyb, sportovní výkon a hudba dohromady! A pak už jsem jen posouvala své hranice. S celým týmem.

Proto si myslím, že ať už v životě chceme něčeho dosáhnout, musí nás to bavit a dávat nám to smysl. Užít si celou cestu, ne jen slíznout smetanu. O to mi teď především jde v online lekcích, které pro vás pravidelně chystám. Užít si je stejně s jedním člověkem nebo třeba s padesáti :).

Tak ať máme na co vzpomínat 🙂